Taška po manželově prababičce je jedním z pokladů, které k nám připutovaly z Prahy spolu s knihami. Prababička Inka si ji ušila ve 30. letech, když s pradědečkem poprvé začali jezdit do Jugoslávie. Aby byla trochu za parádnici. (Od těch dob se příliš nezměnilo, že?!) Časem taška přestala plnit svůj účel a skončila někde pod hromadou dalších nánosů a světlo znovu spatřila až při nedávném "velkém" stěhování.
Pro její záchranu stačilo málo - několikrát ručně vyprat a použít všechny dostupné odstraňovače skvrn (i přesto některé setrvaly, potvůrky!), olejem napustit dřevěné části, koupit nové provázky na ucha a vzít jehlu do ruky a zašít ony rány.
Tadá, tady je. Krasavice!
Bezkonkurenční!
OdpovědětVymazatWow!!!
OdpovědětVymazatRodinný poklad, úžasný.
Wow, konečně vidím křížkovou výšivku takhle v akci! :-)
OdpovědětVymazatFííííha, to je tedy poklad. Krásná!
OdpovědětVymazatkdyby na světě bylo víc takových pokladů...
OdpovědětVymazatDlouho už jsem neviděla tak nádhernou kabelku, jako bonus její příběh, tuplovaná krása, Kláro. A Vaše Inka je Inkou po prababičce Ince? :o)
OdpovědětVymazatTa je nádherná! Mám moc ráda křížkovou výšivku takhle "retro". Parádní!
OdpovědětVymazatJé, děkuji! Takový ohlas jsem ani nečekala, ale taška si ho určitě zaslouží. Mám ráda její nadčasovost. Úplně si tu prababi představuju, jak ji vyšívá na koleně u okna...
OdpovědětVymazatPS: Inka je myslím jen shoda zkratky - snad Jiřinka, ale raději se přeptám.
Tak Inka - Josefínka.
VymazatKrásná taška! Je skvělé, že po letech zase slouží, dneska se lidi hned všeho zbavují.
OdpovědětVymazatPravda, děkuji. Mám pocit, že každý jsme měli období mladické nerozvážnosti, kdy jsme chtěli vše staré vyhazovat. Je dobře, že taška počkala nepovšimnuta - kdo ví, co by s ní bylo.
VymazatKlári, ještě jsem tam našel po babi jednu podobnou, menší (na šminky), taky bude potřeba restaurovat, ale tvoje šikovné ruce to zvládnou... Těš se, je moc rozkošná!
OdpovědětVymazat