Když prší

Venku leje jako z konve, doma tma, druhá káva ve mně, ale i tak se mi zachtělo nějakých drobností, které zlepší můj den. Na stůl jsem konečně dala běhoun koupený nedávno v second-handu, vykradla se ven a ustřihla pivoňky, povážlivě skloněné k zemi. Rozvírají se rychlostí blesku a omamně voní - škoda, že to necítíte. Zdá se mi, že loni byly jiné, červené. Je to možné? Že by tohle s nima udělala sousedící magnólie? Nebo je má paměť děravá? To spíš...
Udělala jsem si Jell-o. Kdo byl ve Státech, nejspíš zná. Je to prostě želatina, kterou milují hlavně děti. A já. Opravdu se na lžičce třepe tak, jak si to pamatuju z jedné scény v Jurském parku. Pro dnešek modrá - trochu jedovatá, přesto dobrá.
A k vrcholu mé spokojenosti zbyl i čas na přečtení zajímavého rozhovoru  s architektem Viktorem Rudišem v Art+Antiques, nejen o hromadné (panelové) výstavbě u nás...
Takže děti můžou klidně vstávat, já jsem spokojená.