Čím se baví maminka po večerech 1

Kvapem se blíží Jančiny narozeniny. A kromě dárků kupovaných jsem jí chtěla udělat i nějaký ten osobní. Vím, že srdce dětí po těch doma vyrobených dárcích zrovna neprahnou, což mě ale neodradilo a přeci jen jsem se do něj pustila. Snad jí udělá radost...
 Jednou to bude celý domeček pro panenky, zatím však vniká pouze pokojíček. Nábytek musí tatínek ještě poopravit, koupila jsem jej na Aukru a opotřebování odpovídá jeho stáří. Na dnešní večer mám ještě spoustu úkolů:
- zprovoznit okna, aby se dala otvírat
- spíchnout záclonky
- nalepit podlahu
- ušít peřinky do postýlky

Tady zatím ona rozpracovanost:

Pro radost

Asi to ani nepotřebuje komentář. Zase jedna drobnost pro radost. Vlastně dvě;-).

O kapku lepší?

Otazník v nadpisu nechávám záměrně. Ne všichni jsou totiž ochotni "vylepšit si" ranní kávu jako já. Ostatně, chápu je. I já měla období, kdy bych si nedala jinou než pořádné presso v pidišálku a i cukr bych považovala za záležitost zcela barbarskou. Ale časy i chutě se mění. Presso mám sice ráda pořád, ale s pravidelným výdejem mateřského mléka u mě stoupá chuť po mléce kravském i po sladkém. Takže jsem vlastně skončila spíše u mléčné kávy... A aby nebylo všem barbarskostem konec, objevila jsem další dobrůtku - kávu s příchutí. Teda, mlékem už ji nekazím, zato do ní přidávám kapku voňavého sirupu, jež jsem objevila na stránkách Tchibo. A vůbec to není špatné;-).

Káva v moka servisu Nefertiti od Jaroslava Ježka (více zde: http://expo58.blogspot.cz/2010/02/prostreno.html a zde: http://expo58.blogspot.cz/2008/03/nefertiti-jaroslava-jeka.html).

Z mého deníčku

Praha v zimě má něco do sebe. Menší objem turistů sice ještě neznamená menší fronty na výstavách či prázdnější tramvaje, ani ulice nejsou čistější než v létě, ale přesto, pohled na ni je jiný. Zasněžené střechy domů z ní činí pohádkové město. A ve spojení s dobrým jídlem a tou správnou mírou kultury... Prostě, víkend v metropoli jsme si užili.

Vynikající Kupkovu výstavu v Salmovském paláci již netřeba komentovat, vstupní prostor však již výtku snese. Škoda, že v soutěži nevyhrál pokorný návrh Aleny Šrámkové, ale španělského architekta J. L. Matea, který úplně zaclonil pohled na překrásnou sgrafitovou fasádu Schwarzenberského paláce, ze které tak návštěvník vnímá pouze fragmenty. Až na tento podstatný lapsus však rekonstrukce paláců proběhla nejspíš v památkářském duchu. Ovšem o bezbariérovosti objektů i vhodnosti prostor k pořádání obdobných výstav raději pomlčím.
Inka si Prahy užívala po svém - přijela se prospat. Cestování v kočárku jí dělalo náramně dobře a v podstatě se budila jen na další "dopingovou" dávku. Zlaté to dítě! Má to ale i svá úskalí. Teď si totiž tatínek myslí, že máme nejhodnější dítko pod sluncem a že péče o něj je brnkačka;-).

 

Takže nezbylo, než se vydat na další výstavu - tentokrát do Galerie Jaroslava Fragnera za posmrtnou přehlídkou děl architekta Jana Bočana. Pokud se vám toto jméno spojuje se jménem Mahuleny Bočanové, tak je to správně. Jde o jejího tatínka, na kterého právem může být hrdá. V galerii okem přehlédnete na třicet architektonických realizací i studií, z nichž je na první pohled patrná kultivovaná inspirace brutalistními díly Le Corbusiera a Paula Rudolpha i dalšími světovými tendencemi druhé poloviny 20. století. O Bočanovo dílo jste bezesporu již zavadili - tedy pokud jste kdy jeli vlakem: vstupní budova Hlavního nádraží k němu totiž patří. Mezi nejoceňovanější realiazace se však řadí stavba Československého velvyslanectví v Londýně... Ostatně, i milovníci nábytku si přijdou na své! Více k výstavě zde... A o patro níž, do Futuristy, mohou zavítat milovníci současného designu (i zvířátek Libuše Niklové;-)).

Československé velvyslanectví v Londýně, 1970

A závěrem malý tip na občerstvení - na kávu určitě zajděte za roh (z Betlémského náměstí) do Liliové ulice (krásné to jméno). U Červené židle vám nabídnou velké množství domácích koláčů a dortů i pravou horkou čokoládu. Příjemné je rovněž prostředí vonící první republikou a koutek pro děti.

Asi desetina z čokolád, které jsou zde k zakoupení.

Takže v Praze zase příště. Kdovíkdy:-(.

4/13

Sobotní odpoledne u televize, nadšené očekávání a bolestné zklamání. Náš vítěz je ale jasný... Johanka:-). Našla dědečkovu sbírku medailí a nadšeně s nimi cinkala celé odpoledne. Někdo tomu říká krámy, pro ni je to poklad.

Červená

Konečně zase doma! I když ani v Praze, ani u rodičů nám nebylo zle, spíš naopak. Ale ulehnout do svých nadýchaných peřin je prostě k nezaplacení.
Sluníčko nám zase svítí do oken, což znamená, že se blíží ta lepší půlka roku. Zase se bude běhat po venku, zase ožije pískoviště a zase rozkvetou růže v rozáriu. Já už se tak těším! Bez lyží si prostě zimu neužívám; a to už třetí rok!

I dnes přidávám trochu barev. Ráno, při kávovém rituálu jsem si uvědomila, že v Johančiných hračkách převažuje červená, a to včetně úložných kufříků a koše. Tak zde malé nahlédnutí do dětského království...

3/13

Dnešní dopoledne začalo pohodově - ranní kávičkou z Johančina servisu a tradiční návštěvou babičky -, ale skončilo trochu ukřičeně. Inku asi něco trápí. Můj oběd zůstal na stole opět nedojeden.

Johanka připravuje a popíjí ranní kávu

Inka pozoruje ornamenty na koberci

Ptáci

Další z drobností pro Johanku - tentokrát ptáček nad postel. Tahle činnost, u níž rychle vidíte výsledek,  je ideální pro chvilky mezi spaním obou holek, které z pravidla netrvají víc jak 10 minut. A pak že člověk nemá šestý smysl! Tyhle dvě ho mají vyvinutý perfektně, obzvlášť když vytuší, že bych si chtěla chvíli zdřímnout, něco vyrobit, nebo se třeba jen v klidu najíst... Ajaj, úplně jsem zapomněla na rozjedený oběd na stole:-o!

A ještě dodatek. Tenhle krásný koberec s ptáky (nikoli čintamany, jak říká můj muž - vysvětlení např. zde) patří k mým nejoblíbenějším kouskům našeho domova). Řekla bych, že je mu bezmála 100 let a někdy mi přijde líto, že po něm šlapeme - jako by těch ran už neměl dost. Přesto svou funkci plní statečně a s noblesou.

PS: Jestli je "perský", to si netroufám tvrdit;-).

Středa dopoledne

Středeční ráno bývá poněkud hektičtější. Honem se nasnídat, honem obléknou, honem předat Johanku a honem pospíchat na cvičení. S Inkou totiž, stejně jako dříve s Johankou, chodíme relaxovat na jógu. To, co jí však předchází, s odpočinkem nemá nic společného. Takže pravidlo číslo 1 - pořádně se nasnídat!!! A hlavně maminka, že jo?!... Tohle zrní mi přinesl bratrův Ježíšek a musím říct, že smekám, tak dobré muesli jsem ještě nejedla. Pražáci či Pražané to asi znají, já ne. Na stránkách MIX IT jsem se teprve dozvěděla, o co vlastně jde, jak si namíchat svou směs a vytvořit tak snídani šampiónů. Bezva zejména pro ty, kteří mají rádi své zuby (a nechtějí si je vylámat, jak se mi to u některých dříve koupených muesli také povedlo) a taky pro ty vybíravé, včetně bezlepkářů. A vyzvednout si je můžete v řadě měst, takže se vyhnete poštovnému. Zkrátka, není muesli jako muesli.

A bonus navíc - skvělá pixla, která se vám bude hodit na spoustu věcí!!!

Puntíky a spol.

Člověk musí občas myslet i na sebe. Takže pro tentokrát jsem si večer, při poslechu Maigreta, namluveného charismatickým Hrušínským (je to skvělá alternativa ke čtení knih), uplstila nové naušnice k nové kabelce. A radost? Veliká! Konečně můžu ven;-).

Kamarádka pro Inku

V ruce spíchnutá hračka pro Inku - žirafa s rolničkou uvnitř. Aspoň má i méďa s kým kamarádit;-).

Poezie všedního dne

Dnes, včera a předevčírem kolem druhé odpolední... Tenhle pohled mě bude asi ještě dlouho fascinovat. Snad ho jednou namaluju.

Holky 2/13

U Sunny jsem objevila nápad jisté Jodi fotografovat své děti každý týden a do tohoto projektu zapojit i své "followery". Kromě Sunny se jich účastní zatím téměř 300 blogerů. Celý den mi to vrtalo hlavou a výsledkem je, že jsem se rozhodla taktéž svým dětem udělat aspoň jednu fotku týdně. Tedy, ne za každou cenu, ale v rámci možností a s rezignací na umělecké ztvárnění. Prostě naživo. Jsem zvědavá, jak bude výsledná mozaika na konci roku vypadat. Nepřidáte se také někdo?

Johanka a Inka se představují... :-)

Čas na kávu

Tyhle kávové/čajové hrnky určitě znáte osobně. U nás je nadělil Ježíšek, moc jsem si je totiž přála. Teď už můžu pít svou ranní kávu, bez níž bych nebyla schopna rozlepit oči, každý den z jiného - vlastně i "8 days a week". Jo, a kdybyste se doma zbavovali nějakého, který ve své "minisbírce" ještě nemám, ráda vám proplatím poštovné;-).
Odborný výklad na téma kafáků zde na mém oblíbeném webu: http://expo58.blogspot.cz/2012/11/kafaky.html.

Kuchyň 4

Dnes je u nás doma trochu zachmuřeno. Podle příznaků to vypadá na chřipkovou epidemii. A to zrovna venku tak krásně nasněžilo... Takže momentálně už u nás všichni spí a já můžu nerušeně brouzdat vašimi stránkami a zkusit se zase podělit o nějakou tu inspiraci. Tedy jen do doby, než mě zase bude třeba.

Americký časopis o bydlení Dwell, který jsme si s mámou oblíbily a jehož papírová čísla k nám pravidelně přilétají spolu s tetou, patří k těm, kde reklama ještě zcela nevytěsnila vlastní texty (jak je tomu u 95% jiných časopisů). Plusem je i to, že starší čísla můžete prolistovat on-line. Smiřte se však s tím, že na vás ze stránek budou koukat rozjásané tváře ideálních amerických rodin, ale to podstatné - domy a jejich interiéry - tam najdete taky. Krom toho i články z historie architektury a designu, dost často evropských. Takže vás ani nezaskočí, že když procházíte různými tematickými sekcemi (v mém případě opět kuchyněmi), tak mezi nejpovedenějšími kousky objevíte realizace slovenské. Že by redaktor ze "Středozemě"?...

foto: Dwell

Tady už ona zmiňovaná kuchyň architekta Lukáše Kordíka z Bratislavy. Jednoduchá a elegantní. Ty knihovny jako kuchyňské police jsou super! Více zde: http://www.dwell.com/node/19699/slideshow#7

foto: Dwell

Já ten beton prostě miluju. Tohle zákoutí je opravdu půvabné. A těch možností, jak utvářet prostor... Aleksander Novak-Zemplinski a Becky Nix si tak vytvořili svůj domov ve Varšavě. Více zde: http://www.dwell.com/node/33787/slideshow#2

foto: Dwell

A zase beton - tentokrát v jihoafrickém Johannesburgu od architekta Gregoryho Katze. Opět plno pěkných detailů včetně té kanárkově žluté linky... Ostatně, brala bych celý ten dům! Více zde: http://www.dwell.com/node/15912/slideshow#4.

Knižní okénko

Nepůjde o žádnou sofistikovanou recenzi na knížky, jen o malý vhled do toho, co mě v uplynulém vánočním čase oslovilo...
Kdo má rád jako já knížky z Baobabu, určitě už tuhle zná. Myslím, že místo pod stromečkem jí náleželo úplně nejvíc... První knížku z Baobabu, příběh Pampeho a Šinky, jsem pro Johanku koupila, ještě když mě kopala v bříšku. Dodnes do ní nedorostla, ale já už ji mám přečtenou několikrát. Příběh pro zasmání a nádherné ilustrace, které ve vás probouzejí lítost, že ačkoliv tužku do ruky vzít umíte, takovouhle fantazii vám pánbůh nenadělil. Dalšími mými favority jsou už knížky přiměřené Jančině věku - Kozí knížka, Chlebová Lhota, Kočička z kávové pěny, Adam a koleno a nově i Skříp, škráb, píp a žbluňk, kterou po vlastní zkušenosti doporučuji až starším dětem (Johanka po ní nemohla usnout). Prodavačka v knihkupectví mě svou otázkou, zda-li se dětem tyhle ilustrace líbí, přiměla k zamyšlení. Někdy bych se na knížky chtěla podívat dětskýma očima, abych to byla schopna objektivně posoudit. Prozatím ale doufám v to, že i dětský vkus se dá formovat.

foto ze stránek Baobabu, vlastní jsem omylem smazala:-O

Dále o něco vážněji... Naprej! je knížkou pro milovníky sportu, nebo architektury, nebo obojího dohromady. A vlastně i pro ty, co si knihy kupují jako sběratelské kousky, protože tenhle je obzvlášť povedený. A nepíšu o ní jenom proto, že mezi autory figurují mí profesoři, spolužáci a přátelé;-). Překonala jsem svou počáteční nedůvěru v knihy tohoto rozsahu a začetla se. A i když ještě větší část přede mnou čeká, můžu s jistotou říct, že se nudit nebudete. Není to sice beletrie, ale před spaním si ji číst můžete. Matky mezi námi ocení i množství fotografií, jež nad textem převládají. Chronologicky řazené vhledy do problematiky na úvod každé kapitoly střídají medailony staveb (a ve vzácných případech i děl sochařských), mezi nimiž si své favority určitě najdete. A není beze smyslu nakouknout i na ty notoricky známé, jako například na míčovnu PH... Tu sofistikovanou recenzi najdete v Art+Antiques 12+1 2012/13, s. 68-70.

A posledním je příspěvek ke knize o Kroměříži - abych dostála slovu a také se pochlubila vlastním peřím;-). Sám název - Kroměříž, historické město a jeho památky - vlastně vypovídá o obsahu a není třeba jej dál rozvíjet. Navazuje na předchozí publikaci Arcibiskupský zámek a zahrady, která vyšla v roce 2009, a fundované vyprávění zajistil tým uměleckých historiků z Muzea umění a olomoucké univerzity, včetně několika jejich absolventů... Z architektury druhé poloviny 20. století, kterou jsem zpracovávala, se vybíralo opravdu těžko. Chápejte, ono toho totiž moc kvalitního nevzniklo, takže jde spíš o solitérní počiny a celistvý urbanismus města. Ale dobrého pomálu, že? Mou oblíbenou stavbou je domek od Archteamu, však nahlédněte zde... Škoda jen, že kniha neobsahuje ještě mapu, která by vás po oněch památkách (od dob nejstarších až po současnost) provedla.

 

Novoroční

Předně bych chtěla vám všem popřát jen to dobré v novém roce 2013!
...
Mám pocit, že každý rok utíká nějak rychleji, nejlíp to lze vidět na dětech. Často mi to přijde i líto, ale každý prostě máme určitý čas vyměřen a to, jak ho prožijeme, je jen na nás. S tím hezkým utíká rychleji než jindy. Konec roku a příchod nového se mi už několikátý rok slavit nechce. Toto střídání, přicházející čím dál častěji, ve mně vyvolává spíš pocity deprese. Takže pro tentokrát jsem ze Silvestra udělala den jako každý jiný a půlnoc zaspala. No, původně jsme měli s mužem stihnout ještě koncert v místním klubu, ale pro petardy, které nedaly Johance spát, jsme strávili notnou část večera jejím utěšováním a ven se vůbec nevydali... Oč hezčí bylo slunné ráno! A procházka po Svatém Kopečku, rodišti Karla Svolinského. Bazilika (1669) byla v ten den obzvlášť kouzelná. Pamatuji si ji ještě poněkud omšelou, ale desetiletí probíhajících restaurátorských prací jí navrátilo původní lesk. G. P. Tencalla, její architekt, by byl s výsledkem nejspíš spokojen. Nám pro dokreslení atmosféry stačilo poslechnout několik písní při probíhající bohoslužbě, prohlédnout si betlém (spíš betlémy, vzhledem k probíhající výstavce) a nakouknout do ambitu... A pak už jen nacpat si břicha při rodinném obědě:-).